Překonaný strach

31. října 2009 v 15:16 | Hope |  Jednorázovky
Tak… Jsem tu s další povídkou. Ale… Kroťte to nadšení, jo? :D Povídka vznikla díky Hok, která se vrhla na Storii s nadšením sobě vlastním a hned vymyslela první téma. A to právě Překonaný strach. Je to jedna z mých mála povídek, ve kterých neumře hlavní hrdina. A právě proto bych jí chtěla věnovat mojí nejlepší kamarádce, která nemá ráda smutný konce… Takže díky zlato, za všechno. Za to, že čteš moje výplody, za to, že se mi nesměješ a hlavně za to, že i po tolika letech se mnou kamarádíš i přes moji příšernou náladovou a protivnou povahu… A taky děkuju za všechny ty pátky ;-)

Jo a taky děkuju naší profesorce chemie, za to, že je o jejích hodinách taková nuda, nic se neděje a já mám čas psát povídky…
Oddělovač

Touhle barvou je FLASHBACK

"Skoč!"
"Dyť to nic není"
"Nebuď srab, odraž se"
"Nahoru nepoletíš, dole tě najdem, ne?!"
Pokřikovali na mě mí noví spolužáci. Jištěná miliony různých lanek jsem stála na okraji mého Rubikonu. Udělat krok, rozběhnout se a skočit. Nic to není. Je to stoprocentně bezpečné. Nikdy se nikomu nic nestalo. Skočíte, chvilku letíte, pak vás jistící lanko strhne zpátky a vy se pomocí jiného lana přitáhnete opět na stěnu propasti a vytáhnete se na okraj. Pět minut slávy. Nic víc, nic míň. Propast pod vámi má nanejvýš deset metrů. Co se asi tak může stát…

"Koukej, nic to není. Erik taky skočil"
"Nedělej to, Petře!" jen se smál.
"Petříček má strach??"
"Petříček udělal bobíček!"
"Mamineška žíkala, že še to nědělá, viď Péťo"
Řvali na něj z vody starší kluci. Byli jsme v páté třídě
"Neskákej. Něco se stane"

Miluješ?
"Neskočím. Něco se stane," zašeptala jsem.
"Bože, ty si fakt srab, co?" obrátila oči v sloup Klára. Nebo Katka?
"Ne. Já… Neskočím," řekla jsem a začala si odepínat lanka.
"Mám tě tam strčit?" zeptala se ostatních. Ti se jen ušklíbli, ale já vyjekla strachy. Představila jsem si, jak padám. Nejištěná, ječící… Třída se rozesmála.
"Nechte jí bejt," ozval se jeden spolužák. Jeho jméno si pamatuju. Shodou okolností se jmenuje taky Petr.

V Petrově tváři se objevil odhodlaný výraz.
"Udělejte mi tam dole místo!" zakřičel na kluky, kteří už se koupali dole v lomu.
"Ne!" zařvala jsem zoufale.
"Nech mě jít," zamračil se na mě
Miluješ?
Chytla jsem ho za tričko.
"Nebuď taková poseroutka," procedil skrz zuby a zkoušel mě odstrčit. Když zjistila, že se mu to nepovede, strhl si tričko a já spadla na zadek. Kluci dole se smáli.
"Lucinka se bojí o svýho miláška!"
Pitomý sedmáci.
Petr udělal pár kroků dozadu, rozběhl se a skočil.

"Máš tu volno?"
Zvedla jsem hlavu. Seděla jsem v lese u tý blbý díry, do který jsme měli skákat. A vzpomínala. Byl to Petr, kdo mě z mého rozjímání vyrušil.
"Jo," přikývla jsem.
"Ty jsi Lucka, viď?" zeptal se a přistrčil mi do ruky termosku s horkým čajem.
"Jo," řekla jsem a tázavě jsem se na něj podívala.
"Sedíš tu už dlouho. Musí ti být zima," pokrčil rameny a sedl si vedle mě.
"Jo," zas na to já, "tak díky."
Napila jsem se. Citrónovej. Ten mám ráda. Usmála jsem se.
"No vidíš, že to jde," usmál se na mě pro změnu on. Chvilku jsme mlčeli. Pak se Petr zeptal:
"Ty máš strach z výšek, viď?" bylo to spíš konstatování, než otázka.
"Ne," zamračila jsem se. Koukl na mě. V očích měl otazníky.
"Nemám strach z výšek," povzdechla jsem si, "jen z pádů."
Usmál se, ale pak zase zvážněl.
"Něco se stalo, viď?" zašeptal, vzal mi z ruky čaj a sevřel jí. Chtěla jsem ucuknout, ale pevně ji stiskl. Mlčela jsem, ale Petr čekal. Podívala jsem se na něj. Měl zavřené oči. Taky jsem je zavřela a nadechla se.
"Bylo to v pátý třídě. Můj nejlepší kamarád se zabil, když skákal do lomu." Pár slov, dvě prosté věty. Pár slz. Petr mě objal.
Miluješ?

Petr zmizel z mého dohledu. Sebrala jsem se ze země, vyhrabala se na nohy. Rychle jsem se vrhla na okraj srázu a nahnula se tak daleko, jak jsem se odvážila. Petrova drobná postavička se řítila střemhlav dolů. On neskočil, on spadl. Ostatní kluci vždycky skákali elegantní šipky. Erik, nejstarší a nejlepší, vždycky dělal i pár přemetů. Ale Petr padal. Viděla jsem jeho vystrašený obličej. Máchal ve vzduchu nohama a rukama, ale marně. Přetočil se hlavou napřed. Dopadl. Vody vystříkla.
A pak bylo ticho. Čekala jsem, kde se vynoří.
"Petře?" zašeptala jsem.
"Petře!" začali křičet kluci dole, i když věděli, že je nemůže slyšet.
"Petře!!!" řvala jsem ze všech sil.
Na hladině se vynořilo Petrovo tělo. Hlavou ke dnu. Erik k němu plaval, jak nejrychleji dovedl.

Bylo zase ráno. Dnes jsme měli lézt na vysokých lanech. Tři vysoké stožáry a mezi nimi napnuté síně a lana.
"Lučinka tu muší zůstat. Ona by še tam aši polulala," bavila se na můj účet ta husa. Včera jsme se s Petrem vrátili dost pozdě. Ale vrátili jsme se ruku v ruce. Byla jsem úplně vyčerpaná. Už hodně dlouho jsem nemluvila po takovou dobu. Řekla jsem Petrovi všechno. Ne, že bych byla pořád v depresi, kvůli tomu dni, dokázala jsem se bavit. Ale žila jsem v jeho stínu. Bývalí spolužáci to věděli a nechávali mě bejt, když to na mě padlo. Ale to já nepotřebovala. Já si potřebovala promluvit. Nikdy mi nepomáhalo to v sobě dusit. Ale to nikomu nedošlo. Až Petrovi.
I k snídani jsme přišli spolu. Stiskl mou ruku.
"Měla bys jim to vysvětlit," zašeptal mi do ucha.
"Ne!" zakřičela jsem nahlas. Všichni se na nás otočili a Petr zvedl obočí.
"Já půjdu," řekla jsem pevně.

Miluješ?
Erik tahá Petra na břeh.
Tma.
Někdo z nich volá záchranku.
Tma před očima.
Nějací dva kluci se sklání nad Petrem. Sahají mu na krk, mačkají na hrudník.
Miluješ?
Moje hlava se motá, snažím se k nim doklopýtat a pomoct Petrovi, ale neustále se vzdaluju. Najednou se ocitnu docela na kraji útesu. Hlava se mi zničehonic motat přestane. Zní mi v ní jediné slovo.

Po žebříku jsem vylezla nahoru na stožár. Snažím se nedívat dolů.
Tma před očima.
Petr je přede mnou. Už vlezl na síť napnutou mezi stožáry.
"Pojď," šeptá ke mně, "dám na tebe pozor."
Zavřu oči. Vydechnu. Podívám se na něj a přikývnu.
Položím nohu na oko sítě. Spolužáky dole nevnímám. Chytím se pevně sítě a vsunu i druhou nohu do oka. S pevnou zemí už mě nic nespojuje. Nadechnu se. Zvednu hlavu a kouknu se na Petra. Povzbudivě se na mě usměje. Posouvám se dál. Petr už je na pevném stožáru. Stojí na obou nohách a přepíná si kladinu na druhou síť. Pod námi se ozve hlasitý jekot a já se tam podívám.
Tma.
Hlava se mi prudce zatočí, vyjeknu a ze všech sil se přitisknu k síti. Petr na mě něco volá, ale já mám očí pevně zavřené. Ze země na nás křičí. Petr je poslouchá.
"Lucko!" zakřičí.
Otevřu oči.
"Pojď rychle za mnou. Neboj." Hlas se mu třese.
"C-c-co? Co se děje?" koktám.
"Nic. Jen pojď. A nekoukej se dolů."
Samozřejmě se podívám. Spolužáci na něco ukazují. Chvíli na mě, chvíli na první stožár. Kouknu se tam. Na zábradlí visí moje jistící lano. Čelist mi poklesne. Vytřeštím oči.
Miluješ?
"Luci," zašeptá Petr, "nehýbej se."
Pomalu k němu otočím hlavu. Přepíná si karabinu zpátky na první síť.
"Co to děláš?!" zařvu na něj.
"Zachraňuju tě," odsekne.
"Stůj!" ozve se zdola. Někde sehnali megafon.
"Přepnu jí moje lano!" zařval směrem k nim Petr.
"Zabiješ jí i sebe," zazněla odpověď.
"Už jsme zavolali hasiče."
"Já jí do toho dostal. Nedovolím, aby spadla!"
Ano, to Petr mě měl jistit. Lezení po lanech je jeho koníček. Má na to i osvědčení.
"Já to zvládnu Petře. Zůstaň tam," zašeptala jsem.
"Prosím," koukla jsem se na něj. Měl pevně semknuté rty a celý se třásl.
V dálce se ozvala houkačka.
"Proč mi to děláš?" zašeptal odevzdaně a ramena mu poklesla. Usmála jsem se.
Hasiči přijeli a hned roztahovali plachtu. Seshora se zdála tak malá. Snažila jsem se na to nemyslet. Petr na mě neustále mluvil. Šeptal, že jsem odvážná, že to zvládnu.
"Slečno. Můžete se pustit," zavolali na mě zdola hasiči. Ještě pevněji jsem se přitiskla k síti.
"Pět minut slávy," zašeptal Petr. Překvapeně jsem otevřela oči. Mrkl na mě.
Usmála jsem se.
Uvolnila svaly.
Zavřela oči.
Miluješ?
A pustila se.
.
.
.
.
Miluju.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačenka Kačenka | E-mail | 31. října 2009 v 15:20 | Reagovat

Chudák paní profesorka... A ona se tak snaží... ;-)

2 Hope Hope | E-mail | Web | 31. října 2009 v 15:26 | Reagovat

[1]: Prostě chemie není můj šálek heterogenního roztoku, no...

3 Minnie Minnie | Web | 31. října 2009 v 16:33 | Reagovat

Twééé...co dodat, ze začátku jsem nepobírala co je co a kdo je kdo, ale pak už jo :D
Takže se dá říci, že jsem se v tom ani nezamotala...so..bylo to maximálně luxusní jako vždycky, je mi blbý se opakovat, ale je to tak..
Tleskám...

4 ......... ......... | 31. října 2009 v 18:06 | Reagovat

Co dodat....miluju....♥♥♥

5 ......... ......... | 31. října 2009 v 18:07 | Reagovat

.....a děkuju já, ne ty:-*

6 Hope Hope | E-mail | Web | 31. října 2009 v 18:10 | Reagovat

[3]: Óóó... Díky moc...:-)
[4]: [5]: :-)

7 Teramissia Teramissia | Web | 31. října 2009 v 18:20 | Reagovat

Ahoj Máš moc pěkný blog . aji design ale rozjíždím novej blog zaměřen na grafiku tak si prosím u mně objednej nejaký design ,,, prosím . budu ti vděčná . pa
jo a tohlensto není reklama .. jo ?? tak ti dík že příjdeš pa

8 Hope Hope | E-mail | Web | 31. října 2009 v 18:43 | Reagovat

[7]: Mhm... A co to teda je, když ne reklama, nevíte někdo? :D

9 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 31. října 2009 v 19:20 | Reagovat

[8]: No jasně, že to není reklama, je to nabídka :D

Jinak, jak že neumře?! to to to.. je to přece otevřenej konec! zkazila jsi můj vmymyšlenej konec! :D :-D

10 Hope Hope | E-mail | Web | 1. listopadu 2009 v 12:51 | Reagovat

[9]: Mno jo... Tak neni tam napsaný, že neumře, že jo... Ani že umře, takže na konci teoreticky hlavní hrdina neumře, ne? ;-)
A nemůžu si pomoct komentář[7]: mě hrozně rozesmál...:D

11 TerezQa TerezQa | Web | 1. listopadu 2009 v 13:07 | Reagovat

přid pls na party dnes!!!NathaLqa ma meniny a mit to ceme oslavit!!!budeme moc ráádi když přííjdeš můžeš se i přiučit výrobu retouchE scribble.........budem se těšit!!

12 Petra Petra | Web | 1. listopadu 2009 v 15:36 | Reagovat

Panebože! Naprosto úžasný! Vážně, dokonalost, luxus! Přála bych ti, aby ti jednou vyšla knížka :-) Fakt, to mě vzalo. Ale nechtěla jsem si vyplavit čočku z oka :-D Nemám co dodat...

13 Hope Hope | E-mail | Web | 1. listopadu 2009 v 16:30 | Reagovat

[12]: Jejda... Díky moc... Taky bych si přála napsat knížku, ale nevím, jestli na to mám...

14 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 2. listopadu 2009 v 15:24 | Reagovat

[13]: Hope, já zase myslím že jo :-) Ale ne že mi ukradneš moje téma! :D

15 Hope Hope | E-mail | Web | 2. listopadu 2009 v 18:17 | Reagovat

[14]: škoda, že tu neni červenající se smajlík... Bych ho poslední bodou celkem vyžívala... Díky Hok

16 Petra Petra | Web | 3. listopadu 2009 v 18:58 | Reagovat

Taky jsem teď napsala povídku. Ted bude na víc částí, ale kam se na tebe hrabu...

17 Petra Petra | Web | 16. dubna 2010 v 13:24 | Reagovat

Musela jsem si to přečíst znova :-) Je dokonalá :-) Jedna z těch mých nejoblíbenějších :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama