Píšu abych žila

24. října 2009 v 19:27 | Hope |  Jednorázovky
Tak... Nová povídka je na světě. Vznikla během necelých devadesáti minut, v pátek, ve školní aule. Ano ano... I toto je slohovka... Za téma vděčím Akumakirei, která měla úžasný nápad na soutěž, kterého jsem se chytla, protože mi při čtení toho článku v hlavě probleskoval skvělej nápad na povídku. Navíc nám češtinářka umožnila dát si do témat na sloh svoje téma. A já nezaváhala. A dobře jsem udělala... Jen posuďte:

1. Bagříkův příběh
2. Píšu, abych žil (a)
3. Přes noc zrůdou
4. Kapitola XXI
5. Per aspera ad astra...
6. My dva (My dvě)
7. Žiji ve svém snu a sním v životě
8. Dej bycha do čeho jdeš!
9. Lež, která mi nevyšla
10. Všichni se nalézáme ve škarpě, ale někteří z nás se dívají ke hvězdám

No... Asi bych si vybrala, ale byla jsem ráda, že jsem to tam měla... (Pokud vás to zajímá, vybrala bych si asi Přes noc zrůdou)
Popsala jsem něco přes pět listů a kupodivu to stihla. Ale ne přepsat. Tak jsem si to musela vzít, jako už tradičně, domů a do dneška to přepsat na kompu. Ale alespoň to tu mám a můžu se s tim pochlubit...
Oddělovač

Byla jednou jedna holčička. Ano, i tak by mohl začínat můj příběh. Ta holčička bych byla já. A já byla velice hloupá holčička. Představte si typickou patnáctiletou holku, čerstvě na střední, v novém životě. Plná nadějí a očekávání. A doufá. Jenže její sny jsou většinou nesplněny, ba přímo pošlapány, rozdrceny a smeteny z povrchu zemského.
Znáte tu pověru? Že když vám vypadne řasa, odfouknete jí, něco si přejete, tak se to vyplní? Já na pověry moc nevěřím, ale tohle…
Před pár lety, bylo mi právě těch sladkých patnáct, jsem stála před zrcadlem v koupelně a chvátala do školy. Koukala na sebe. Těžké černé lokny mi splývaly daleko pod ramena a já byla zas bledá a vypadala jako mrtvola. Tradiční kruhy pod očima, těžká víčka, zatracenými pihami posetý nos… A na tváři jsem měla spadlou řasu. Vzala jsem jí do ruky a vzpomněla si právě na tamtu pověru. Jen tak, z legrace, jsem zavřela oči a řasu odfoukla. A přála si, abych na nose neměla pihy. Nikdy. Povrchní, že? Nicméně jsem v klidu odešla do školy.
Ten den byly zrovna laborky z chemie - můj nejneoblíbenější předmět. Nikdy jsem profesorku neposlouchala ani na základce, natož na střední. Už si nevzpomínám, co přesně jsme dělali za pokus. Vím jen, že vedle mne byl ten nejkrásnější kluk ze třídy - Tom. Měli jsme zapálit kahan a zvolna ohřívat látku ve zkumavce. Jenže já látku špatně namíchala, vlila do odměrné, tenkostěnné zkumavky a ještě k tomu zahřívala tak zprudka, že zkumavka praskla a roztok kyseliny mi poleptal obličej.
S mým přáním jsem si to do souvislosti dala až o pár let později. Zkrátka, na nose už jsem pihy nikdy neměla.
A tak to šlo dál a dál, přání za přáním. Nikdy mě nenapadlo, že se to skutečně plní. Myslela jsem si, že mám jen špatný, zlomyslný osud. No řekněte. Jednou jsem si přála, aby mě někdo miloval. A po pár dnech se do mě zamiloval nejošklivější kluk ze třídy. Pořád za mnou lezl, nosil mi dárky, zval mě na rande a dokonce i skládal básničky!
Pak jsem si přála, abych se zamilovala já, do někoho jiného než Toma, protože ten byl v mých očích pro mne nedostižný. Jenže ouha. Zamilovala jsem se do kluka, který mě ze srdce nenáviděl. A právě tehdy jsem si to začínala připouštět. Že ta přání se možná opravdu plní. A tak jsem si své další přání pořádně rozmyslela a čekala.
"Kamilo, vstávej!" řvala na mne mamka z kuchyně. Vyhrabala jsem se z postele, promnula si oči a… Na prstě mi zůstala jedna jediná řasa. Spokojeně jsem se usmála. Pevně ji sevřela a šla ke svému jedinému, malému okénku, které jsem otevřela. Zavřela jsem oči a vyslovila mé poslední přání:
"Už si nikdy nebudu nic přát, pokud se tohle vyplní. Slibuji. Přeji si, abych si sama psala svůj osud."
A foukla jsem. Řasa zmizela a já jsem byla spokojená. Na schodech se ozvalo dupání.
"Kamilo! Řekla jsem, že máš vstávat, tak co sakra ještě děláš?! Snídaně je hotová a za deset minut odjíždíme a ty si ještě v pyžamu!" řvala na mne máma a rudla přitom jak krocan.
"Už jdu," zamumlala jsem.
"No to si vyprošuju! Čekat na tebe, slečinko, nebudeme!" a zabouchla za sebou dveře. Ráno za ránem, pořád ta samá písnička. Oblékla jsem se, nasnídala, namalovala, vyčistila zuby a běžela před dům, ale naši nikde.
"To ne! To by přece neudělali!" říkala jsem si zoufale. Ale udělali to. Odjeli. Naštvaně jsem vyrazila pěšky, k nejbližší autobusové zastávce. Začalo pršet. A deštník jsem samozřejmě zapomněla doma. Kdyby začalo jen pršet, neřeknu ani slovo, ale tohle byl slejvák, s prominutím, jak kráva.
Autobus jsem kupodivu stihla. Řidič se na mě koukal trošku vystrašeně a ostatní cestující si něco špitali. Při pohledu do zpětného zrcátka jsem zjistila, že moje ranní líčení je v háji. Koukala jsem, kam si sednu, ale všechna místa byla samozřejmě obsazená. Autobus se rozjel. Mnou to hodilo do uličky, kde jsem se rozplácla jak žába.
"A už dost!!!" zařvala jsem nahlas.
A najednou všechno zmizelo. Cestující, autobus, silnice, prostě všechno. Zvedla jsem se na nohy. Kolem mě byla jen černočerná tma. Otočila jsem se. Za mnou stál stůl s židlí a na stole ležela kniha. Vedle knihy byla propiska. Posadila jsem se váhavě na židli a začala jsem listovat knihou. Přes polovinu knihy zabíraly prázdné stránky. Začetla jsem se do posledního popsaného listu:
"Přeji si, abych si sama psala svůj osud," řekla černovlasá dívka a foukla si na prst. Na tváři se jí usadil spokojený úsměv. Najednou se jí zkrabatilo čelo a natočila hlavu, jako by něco zaslechla.
"Kamilo! Řekla jsem, že máš vstávat, tak co sakra ještě děláš?! Snídaně je hotová a za deset minut odjíždíme a ty si ještě v pyžamu!"
Překvapeně jsem zalapala po dechu.
"C-c-co?" zaklapla jsem knihu a zprudka vstala ze židle.
"To je přece moje dnešní ráno," říkala jsem si zoufale. Pak můj zrak padl na propisku. Sedla jsem si, vzala propisku do ruky a prohlížela si jí. Otevřela jsem opatrně knihu. A udělala propiskou čáru. Zmizela. Zamračila jsem se a nakreslila kytičku. Zmizela. Škrtla jsem pomalu slovo "černovlasá". A slovo zmizelo. Překvapeně jsem narovnala záda. A do prázdného místa vepsala slovo hnědovlasá. A ono tam zůstalo. Vzala jsem do ruky jednu ze svých černých loken. Jenže… Ona vůbec nebyla černá. Byla krásně hnědá, tak jak jsem si vždycky přála. Já znovu zalapala po dechu a leknutím upustila propisku. Chvilku jsem jen zírala do prázdna, ale pak se naštěstí vzpamatovala, sehnula se pro tužku a přepisovala jsem. A škrtala. Ale jen s větou "Přeji si, abych si sama psala svůj osud" a odstavci před ní, jsem nic dělat nemohla. Nakonec jsem řekla:
"Chci se vrátit do dnešního rána." A černá tma okolo mě zmizela a objevil se můj pokoj, mnohem krásnější a hezčí, než kdykoli před tím. Já stála u obrovského bílého francouzského okna a pozorovala vítr, pohrávající si s listy. Na schodech se ozvaly kroky.
"Kamilko?" vešla do mého pokoje mamka.
"Hm?"
"Udělala jsem ti k snídani tvé oblíbené lívance. A dneska odjíždíme později, tak se můžeš v klidu nasnídat. A nechceš udělat ještě kakao?" usmála se na mě.
"Děkuju mami, to by bylo fajn. Ale jestli vám to nevadí, dneska raději pojedu autobusem."
"Jistěže ne."
Tak jsem se v klidu nasnídala a šla na autobus. Začalo jemně mrholit. Zrovna jsem procházela kolem nového obchůdku s deštníky. Vešla jsem dovnitř a po chvilce hledání našla ten nejkrásnější v celém obchodě. A zrovna v akci. Koupila ho a vyšla ven. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Přišla jsem na zastávku, autobus zrovna přijížděl. Nastoupila jsem dovnitř. Řidič se na mě mile usmíval a já neodolala pohledu do zpětného zrcátka. Rovné, hnědé vlasy mi rámovaly jemný, opálený obličej. Krásné, velké, modré oči zářily pod dlouhatánskými řasami jako dvě hvězdy.
"Ahoj Kam. Nechceš si ke mně sednout?" ozvalo se vedle mne. Tom. Samozřejmě. Právě s ním jsem tenkrát dělala ty nešťastné laborky, právě do něho jsem byla zamilovaná. Usmála jsem se, sedla si k němu a celou cestu jsme si povídali.
A tak to šlo dál. Den za dnem. Vždycky v noci jsem si udělala výlet do mé 'kanceláře', jak jsem si to pracovně nazvala. Ale po čase mě můj dokonalý svět začal nudit. Výlety se mi hnusily a nápady docházely. Navíc jsem po každém příchodu zpátky na zem byla unavenější a unavenější. A když jsem do knihy nic nenapsala? Děly se strašné věci. Jednou mě přepadli, podruhé jsem si zlomila nohu, potřetí zjistila, že mám AIDS. A pořád se to stupňovalo. Když mě přepadli už potřetí v jednom týdnu a vbodli mi nůž do zad, jen tak tak jsem se stihla přemístit a zachránit se.
Brečela jsem. Měla toho dost. Věděla jsem, že když nic nenapíšu, tak se stane něco zlého. A věděla, že když něco napíšu, nebude pro mne můj život mít nějakou cenu. Budu vždycky vědět, co se stane. Zkoušela jsem miliónkrát škrtnout tu pitomou větu "Přeji si, abych si sama psala svůj osud", ale nešlo to. Ani přepsat. Když jsem vytrhla celý list, objevil se znovu. Zoufalstvím jsem si rvala mé krásné vlasy, házela tou pitomou knihou, ale nic nepomohlo. A já věděla, že je jen jedna cesta.

"Kami," zašeptal jsem svojí dívce, tomu nejkrásnějšímu stvoření na světě, do ucha.
"Ano?" obrátila se na mě s úsměvem. Poslední dny se usmívala jen zřídkakdy. Byla stále unavená a nešťastná. Ale dneska už od rána zářila jak sluníčko.
"Miluju tě," řekl jsem a políbil jí jemně na rty.
"Já vím, Tome," povzdechla si, "už ale musím jít."
"Ne, nechci, abys chodila pryč," řekl jsem a chytil jí pevně kolem pasu.
"Ale já musím," zasmála se, odstrčila mi ruce a vběhla na silnici. Nerozhlédla se. Nikdy se nerozhlížela. Ozval se skřípot pneumatik. Oba jsme otočili hlavu. Ona na blížící se auto, já na ní.
Byla na místě mrtvá.
Vím, píšu to trochu chladně, ale věřte mi, já jí opravdu miloval. Ze srdce. A věřím, že je jí teď líp. Proč jinak by se usmívala, když koukala na to auto?
Oddělovač
Tak co? Přelouskali? Blahopřeju. Já s tím v pátek vůbec nebyla spokojená. Měla jsem z toho hroznej pocit, ale teď... Mohla jsem to napsat líp, vím, ale jsem pyšná na to, co jsem napsala. Pokud vám to něco připomíná, je to možný. Zase je tam určitá podobnost s Kingovým Textovým procesorem bohů, ale trošinku jinačí konec. Nebojte příští povídka má pro změnu docela normální konec... No normální... Nikdo tam neumře...
Oddělovač
A poslední věc... Moje první věnování... Jednou, až se zase odvážím přečíst Misery, tak napíšu, co si King myslí o věnování, ale teď nezáleží na tom, co si o nich myslí on, ale já... A já beru věnování spíš jako určitou formu děkování... A tuhle povídku bych chtěla věnovat všem svým internetovým kamarádům. Jmenovitě pak hlavně Aku, bez které by tahle povídka nebyla; oboum Peťulkám, kterých si vážím, protože mě dokáží ocenit (;-)); Anaphe, za betaread mého pseudorománu, který mi nečekaně pomohl i v pátek; a v neposlední řadě Hok a Script, mým občas spřízněným duším.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 E l e r e n s  ~ E l e r e n s ~ | Web | 24. října 2009 v 20:15 | Reagovat

Oh, to je úžasné ♥, krásně napsané a originální. :) Jinak s tím IQ, musíš to brát s dosti velkou nadsázkou, je to jen internetový IQ test zdarma ;-)

2 Orimi Orimi | Web | 25. října 2009 v 17:24 | Reagovat

To je nádherná povídka!!!  O_O  :-)

3 Hope Hope | E-mail | Web | 25. října 2009 v 17:44 | Reagovat

[1]: [2]: Díky... :-)

4 Akumakirei Akumakirei | Web | 25. října 2009 v 18:08 | Reagovat

Ty víš, jak jsem reagovala na tvou povídku, tak to tady nebudu opakovat. Jenom... děkuju moc za věnování, vážím si toho. A díky za tu účast a chuť. Jo jo, už se krotím xD
A jenom poznámka na okraj: máte super témata na slohovku, to já mám vždycky s těma našima co dělat, abych něco vypotila.

5 Hope Hope | E-mail | Web | 25. října 2009 v 18:13 | Reagovat

[4]: Děkuju já, ne děkuju já, ne já víc, ne! (Následující rozhovor ve zkratce).
No... Uznávám, že si na naší češtinářku stěžuju víc, než je nutné... :-)

6 ......... ......... | 25. října 2009 v 19:36 | Reagovat

Hádej pro co jsem halsovala.....:-D tu povídku si přečtu co nejdří, zlato věř mi, už se na ní těším :-)  ale teď musim pro změnu ještě dopotit tu mojí hrůzu..... :-!

7 Hope Hope | E-mail | Web | 25. října 2009 v 19:38 | Reagovat

[6]: díky...Věřím ti, ale ty to děláš až dneska?! To mělo bejt do včerejška! Uznávám, ona tě za to nesežere, ale stejně...

8 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 25. října 2009 v 21:53 | Reagovat

Pěkný (i smrt tam byla :D) Ne, mě se to líbilo, bylo to ale takový zvláštní. No co, všechno je divný a je to sto pro lepší než romantická blbost :D

A moc moc moc díky za Věnování :)

9 Minnie Minnie | Web | 26. října 2009 v 14:59 | Reagovat

Moje první slova, když jsem otevřela celý článek "Kurwa to je dlouhý!" a na konci "To už je konec?"...Mě se to líbilo, měla si dost dobrý nápad ;o)

10 Ms. Scriptum Ms. Scriptum | Web | 26. října 2009 v 17:00 | Reagovat

A tak milujme šťastně nešťastné konce....

:)

11 Hope Hope | E-mail | Web | 26. října 2009 v 17:49 | Reagovat

[8]: :D Nemáš zač... Opravdu... ;-)

[9]: Mno... 1500 slov... Ale taky mívám takovej pocit... Díky...

[10]: xD

12 E l e r e n s  ~ E l e r e n s ~ | Web | 26. října 2009 v 18:46 | Reagovat

No jasněě, nejzajímavější blog...:D:D

13 Petra Petra | Web | 27. října 2009 v 17:17 | Reagovat

No jo :-D Ve škole se píše dobře :-D

14 ......... ......... | 27. října 2009 v 18:40 | Reagovat

Proč ty vždycky musíš v každý povídce někoho zabít? To nedokážeš vymyslet zajímavou zápletku, aniž bys zabila hlavního hrdinu??? No budiž....ale jinak je to super :-)

15 Hope Hope | E-mail | Web | 27. října 2009 v 18:44 | Reagovat

[14]: "Ty mě nenávidíš?"
"Kdo? Já? Proč?"
8-)

16 Peťka;) Peťka;) | Web | 28. října 2009 v 10:42 | Reagovat

musím říct, že tahle povídka je vážně hrozně zajímavě napsaná...pochopitelně všechno jde napsat líp, ale to si říká asi každý, kdo kdy něco napsal. mě velmi oslovil tvůj nápad. kniha osudu, s tím se člověk jen tak nesetká. přelouskala jsem to jedním dechem ;)

17 Hope Hope | E-mail | Web | 28. října 2009 v 12:29 | Reagovat

[16]: Děkuju :-)

18 ......... ......... | 28. října 2009 v 18:26 | Reagovat

Ha ha ha....... 8-)

19 Hope Hope | E-mail | Web | 28. října 2009 v 19:42 | Reagovat

[18]: Abys věděla...:D I ve Sněhurce nebo Bajajovi je mrtvola... A v tý další náhodou neumře ten hlavní hrdina... :-P

20 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 17:50 | Reagovat

Prostě, tahle povídka, dokonalost... Fakt, že jo!

21 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:07 | Reagovat

[20]: Děkuju... ♥

22 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:20 | Reagovat

Nz :-) Radši nebudu odfoukávat řasy :-)

23 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:27 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama