Začalo to úplně nevinně

22. července 2009 v 16:37 | Hope |  Jednorázovky
Tak tuhle povídku jsem psala ve druháku. Měli jsme na slohovku pár témat, ale tohle mě zaujalo nejvíc. I když... Původně měla bejt tahle povídka pojatá, jako příběh kleptomana, ale nakonec se to trošku zvrtlo a já psala a psala, až sem se nakonec divila, co sem to vlastně stvořila. Moje kámoška po přečtení prohlásila, že sem nechutná a že nechápe, jak něco takovýho můžu napsat. A já v podstatě taky ne... Prostě píšu, co mě napadne, škrtám, přepisuju... Jo a je to pojatý formou dopisu, doufám, že pochopíte závěr. Kdyžtak ráda vysvětlím. Přeju příjemné čtení...

Ahoj mami,

pamatuješ na mě? Já jsem Sandra, vzpomínáš? Tvoje nejmladší dcera. Ta, kterou jsi tak milovala. Ta, o kterou ses starala. Ta, která měla mít to, co jsi Ty nikdy neměla. Měla být tím, čím si ty sama chtěla být. Je to už dávno, co z tebe doktoři vytáhli malé děťátko a plácli jej přes zadeček, aby se poprvé ve svém životě rozplakalo. Byla jsi vyčerpaná, ale šťastná. Tolik ses na mě těšila. Co všechno jsi ode mě očekávala? Prý jsi tenkrát řekla:" Ahoj Sandro. Nikdy jsem se do nikoho nezamilovala tak rychle, jako do tebe." Jenže na tohle já si nevzpomínám.
Teď o 24 let později si ze svého dětství, které bylo krásné, protože ty jsi ta nejlepší matka na světě a já tehdy měla vše, nač jsem si vzpomněla, vzpomínám jen na několik zážitků. Například tehdy, když jsme šly do knihovny (mohlo mi být tak 8 let), jak před ní byla nástěnka, na které byly obrázky dětí ze školky. Kreslily, jak vypadá paní Podzim. Jedna se moc krásně usmívala. Úplně jsem viděla, jak mě její černé oči sledují. A v očích paní Podzim jsem si tenkrát přečetla svůj osud. Viděla jsem malé děvčátko, s blonďatými vlásky, nezkažené, šťastné a navzdory chladnému podzimu opálené a usměvavé. To jsem byla já. Ale druhá polovina tváře děvčátka byla jiná. Bylo vidět, že se ani neumí pořádně od srdce zasmát. Všude ukazuje jen pokřivený a neupřímný úsměv, který každého spíš vyděsí, než potěší. Viděla jsem zrůdu. Rozplakala jsem se. Věděla jsem, kdo to je. Věděla jsem, že ta hnusná polovina jsem také já. Taková jaká jsem dnes, a jakou jsem vždycky ve skrytu duše byla.
"Copak je, zlatíčko?" starala ses hned.
"Nic, mami. Já tu na tebe počkám, jo?" snažila jsem se slzy hned zakrýt.
"Dobře, zlatíčko." Řekla jsi a dodalas ještě něco o tom, že můj pláč jistě zastaví to veliké lízátko, co na mě doma čeká. Jakmile jsi odešla za roh, rozhlédla jsem se a ten obrázek jsem si vzala. Nikdy předtím jsem nic takového neudělala. Věděla jsem, že je to špatné, a přesto, či právě proto, jsem to udělala.
Když mi bylo 15 nebo 16 let, šly jsme s kámoškama jednou do obchodu. Nevím kde, ale vzpomínám si, že jedna ze spolužaček (snad Romana?) zjistila, že nemá peníze, které nutně potřebovala.
"Ne! To není možný! Holky, já je nechala doma," řekla nám.
"A na co je potřebuješ?"
"No, víte. Prostě je potřebuju," zrudla Romana. Teď to začalo zajímat všechny.
"Hej, na co?"
"No tak, my to nikomu neřeknem."
"Dyť jsme kámošky, ne?"
"Tak říkej!"
"No prostě jsem dostala menstruaci a potřebuju vložky, no…"
"Jo aha. Ty s tím taky naděláš!"
Holky jí chtěly půjčit, ale zjistily, že i když se složej všechny dohromady, tak maj jen 10 Kč.
Řekla jsem:"Hele děte ven, jo? Já to nějak zařídím."
Když odešly, strčila jsem si jeden balíček nenápadně do tašky a odešla z obchodu. Nikdy jsem se tak nebála. Vyšla jsem z obchodu a naznačila holkám, že maj jít za mnou do parku. Šly. Tam jsem ty prokletý vložky vyndala. Holky se hned začaly ptát, jak jsem je sehnala, ale já mlčela.
"Tys je šlohla?!" zeptala se zničehonic Romana.
"O to se zajímáš, co? Místo abys mi radši poděkovala! To mě máte za zlodějku?! Dobře, jak myslíte! Táhněte pryč! Já už s vámi nechci bejt. Nechci být s někým, kdo mi nevěří!"
Chvíli na mě vyjeveně koukaly a pak odešly. Zalezla jsem do křoví a brečela. Když jsem
přišla domů, na mí posteli ležel obrázek paní Podzim. Prostě jen ležela a koukala na mě těma zatracenýma očima. Vrhla jsem se na něj a chtěla jsem ho roztrhat, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Uviděla jsem tu druhou polovinu. Vzpomínala jsem si, že když jsem jí viděla poprvé, vypadala jak zrůda. Ale teď. Teď vypadala krásně. Vypadala jak ledová královna. Seděla v tmavé místnosti a bylo to, jako kdyby jí ta místnost a vše kolem patřilo. Opatrně jsem obrázek schovala zas na své místo.
Před rokem, když mi bylo 23 let, jsem šla z práce a přemýšlela o tom, co mi řekla má nadřízená.
"Jsi výborný pracovník, ale nemohu tě povýšit."
Víš, koho místo mě povýšila?! Tu pitomou Kláru z vedlejší kanceláře!! Co ta dělá, proboha?! Já dřu, přetahuju pracovní dobu a oni povýšej tu puťku, která snad ani neumí mluvit.
"Proč ne?" zeptala jsem se šéfový.
"Jsi příliš ctižádostivá."
Já?!!! To snad nemyslí vážně! A i kdyby… To je špatně?
Najednou mi pod nohy vběhl pes a já…
…ho nakopla. Mohla jsem ho obejít. Mohla jsem se zastavit. Pes odletěl a zakňučel. Chtěla jsem se k němu rozběhnout a dorazit ho, ale rozhlédla jsem se kolem. Všichni lidé na ulici na mě koukali. A jejich oči byly úplně stejný jako oči paní Podzim. Běžela jsem domů, vytáhla ten zatracený obrázek a roztrhala ho na drobné kousíčky. Nenáviděla jsem dítě, které to tehdy kreslilo. Tolik jsem chtěla zjistit, kdo to byl. V cáru, který jsem zrovna držela, bylo písmeno T. Zadívala jsem se na papíry, rozházené všude kolem a začala jsem je skládat dohromady. Nakonec jsem složila jméno TEREZA NOVÁKOVÁ.
Usmála jsem se.
"Sbohem, Terezko," zašeptala jsem.
Druhý den jsem zajela do města, kde jsem v dětství bydlela. Šla jsem do školky a ptala jsem se po Terezce Novákové.
"Víte, byly jsme ve školce nejlepší kamarádky, ale pak se naše cesty rozešly. Chtěla bych vědět, jak vypadá, co dělá,… Nevíte, kde bych ji mohla najít?" usmívala jsem se na slečny vychovatelky.
Řekly mi, že šla na gympl. Tak jsem se ptala i tam. Prý dělá pajdák v Budějovicích. Tak jsem se tam vydala. Znali jí a řekli, že bydlí na koleji.
Týden mi stačil k tomu, abych o ní zjistila všechno. Kam chodí na oběd, v jakém pokoji bydlí, s kým kamarádí, kdy má jaké hodiny,… Také jsem zjistila, že se prochází večer v parku. V den, na který jsem si naplánovala vraždu, jsem čekala ve křoví. Terezka právě přicházela. Vyšla jsem na cestu, pozdravila jsem ji a dala jsem se s ní do hovoru.
Poznala jsem, že poznala, že ji chci zabít. Dala se na útěk. Rychle jsem ji dohnala a srazila k zemi. Vytáhla jsem dlouhý kuchyňský nůž a podřízla ji tak, jak moje babička podřezávala slepice. Chytla jsem ji za vlasy a téměř jí usekla hlavu.
"Nemáš kreslit, když to neumíš!!!" řvala jsem na ni jako smyslů zbavená.

Píšu ti z vězení, mami. Zaručuju Ti, že bys mě nepoznala. Nechci, abys mě viděla. Nechci, aby mě někdo viděl. Chci jen jedno…
…zemřít.


Sbohem Tvá Sandra

P.S.: Díky za ten šátek…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pawja aneb AfroGirl Pawja aneb AfroGirl | Web | 22. července 2009 v 20:30 | Reagovat

Moc dobré! A dobré je slabé slovo. Líbilo se mi, jak to máš napsané. Vážně prostě super

2 Hope Hope | E-mail | Web | 22. července 2009 v 20:47 | Reagovat

O_OJejda. Moc děkuju...

3 Minnie Minnie | Web | 22. července 2009 v 21:22 | Reagovat

Souhlasím s Pawjou...
Možná jsem psychopatka, ale prostě mi to příjde naprosto luxusní.
Úplně mě to pohltilo.

4 Hope Hope | E-mail | Web | 22. července 2009 v 21:32 | Reagovat

To sem ráda. Někdy se docela divím, co sem to vlastně vytvořila, ale s touhle povídkou sem docela spokojená...

5 Kačenka Kačenka | E-mail | 23. července 2009 v 13:34 | Reagovat

Jo tak tuhle taky nikdo nechápal... Já vlastně taky ne, než si mi vysvětlila ten šátek :-D . Při představě šátku mě vážně hned nenapadne oběšení...  8-O

6 Hope Hope | E-mail | Web | 23. července 2009 v 13:46 | Reagovat

No jo no... Mohla sem to domyslet líp, ale znáš mě... ;-)

7 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:06 | Reagovat

Oběšení? A proč jí posílala šátek aby se oběsila? Já to nechápu...

8 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:14 | Reagovat

[7]: No... Ona maminka jí šátek poslala spíš proto, aby jí nebyla zima... To je první možné vysvětlení... nebo ho dostala kdysi jako dárek... Bylo to myšleno ironicky... Uznávám, měla jsem to tam líp vysvětlit. Tohle neni zrovna nejlepší povídka...:-(

9 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:22 | Reagovat

Ne, mně se líbí... Ale mám taky ráda povídky se šťastným koncem... Přece nemůžou všechny končit na jedno brdo smrtí :-D

10 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:28 | Reagovat

[9]: Pokusím se...:D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama