Všechno se může stát dnes v noci…

22. července 2009 v 16:30 | Hope |  Jednorázovky
Tuhle povídku jesm psala v prváku jako jednu ze slohových prací. Neni bez chyby, kdyby vás to zajímalo. Například se tam vyskytuje jméno jednoho z Pelhřimovských klubů - Starák a já sem za žádnou cenu nechtěla, aby si to čtenáři představovali v Pelhřimově, ale to je teď celkem jedno. Mohla bych to prostě smazat, ale nechci. Teď už by to nemělo význam. Tak doufám, že se vám bude povídka líbit. Případné dotazy ráda zodpovím.

Pavlína
Ne, to ne. Poslední bus mi ujel před nosem. Bože, co teď budu dělat.
Je skoro půlnoc a já jsem sama ve skoro cizím městě. Dneska jsem byla na tréninku a pak jsme šli s partou do baru a trochu jsme se zakecali… Bylo už moc pozdě, když jsem si vzpomněla, že bych měla jít na bus. Co mám teď dělat? Šla bych za někým domů, jenže tu skoro nikoho neznám, nebo nevím, kde bydlí.

Marek
Páni, kde to jsem? Všude je tma, příšerně mě bolí hlava a nic si nepamatuju. Překulím se na bok a… spadnu z lavičky v parku. To mě trochu vrátí do reality a začnou se mi vykreslovat střípky mých vzpomínek na dnešní den. Starák, následovná pařba u někoho doma, chlebíčky se salámem a medem, nekonečná zásoba Michalových drinků… Není divu, že se mi hlava div nerozskočí. Znovu si vzpomenu na ty chlebíčky a stěží doklopýtám k odpaďáku se vyblejt.

Katka
"Jo, tak pa, miláčku." Loučím se popadesátý se svým klukem. Dneska jsme to dost protáhli, ale… stálo to za to… Zavolám si mobilem tatínka a ten mi přikáže naklusat na busák. No nic, tma mi nikdy moc nevadila.

Pavlína
Mno super… Začnu se procházet po busáku, ať si trochu pročistím hlavu a rozmyslím si, co budu dělat dál. Tak jo. Chodit někam a shánět, kde bydlej kámoši, je pěkná blbost. V noci a ve tmě nikam chodit nebudu, takže se rozhodnu zůstat tady a čekat do osmi, na další bus. Najdu si nejvíc osvětlenou lavičku a chystám se přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. V tom se z parku vyklopýtá nějaký kluk. Na tom by nebylo nic divnýho, až na to, že má ruce od krve. Namíří si to přímo ke mně.

Marek
No ty vole. Příště už s Michalem na pařbu nepudu. Nebo alespoň nebudu chlastat ty jeho sračky. Se ho musím zeptat, co do toho míchá… Zaslechnu nějakej řev. Jde to z druhýho konce parku. Je to určitě holčičí jekot. Takovej jsem snad ještě neslyšel. Je v něm hrozná spousta děsu, strachu a hrůzy. Zněl hrozně a probudil mě do přítomnosti mnohem líp než ledová sprcha. Sebral jsem trošku rozumu (nebo blbosti) a rozběhl jsem se jí na pomoc. Pořád ječela, až jekot najednou ustal. Teď jsem konečně porozuměl rčení:"Ztuhla mu krev v žilách".

Katka
No dobře. Nejsem tak statečná, jak jsem si myslela. Bojím se tmy. Teda ne tmy, ale spíš toho, co tma skrývá… Však víte, jak to myslím. Škoda, že mě můj miláček nemohl doprovodit. No super. Ještě začínám vedle sebe slyšet kroky a praskání větviček. Říká se, že v tomhle parku straší a že se tu ztratila spousta lidí… Snažím se myslet na něco veselýho, ale vybavujou se mi jen horory, který jsem viděla. Nejvíc vyvstává vzpomínka na Blair witch. Po tom, co jsem to zhlédla, jsem čtrnáct dní nespala. Nejhorší je, že to asi nebyly slyšiny. Ty kroky vážně slyším. Něco se pohne ve křoví a já zděšeně vyjeknu. Následně ze křoví vyletí holub a já se málem rozbrečím nad svou statečností. V tom z toho samýho křoví vyběhne nějakej chlap s nožem od krve. Začnu ječet. Obrátím se a utíkám. Jenže ten chlap taky. Za mnou. Já mám jen malou kabelku a on nůž. Nikdy v životě jsem takhle neutíkala.

Marek
Když jsem doběhl, bylo už pozdě. Ležela na zemi v kaluži svojí krve. V zádech měla nůž. Málem jsem znovu vyzvrátil to žrádlo z oslavy. Klekl jsem si k ní a snažil se nahmatat puls. Už se to zdálo beznadějný, ale po chvíli jsem ucítil zoufalou touhu jejího srdce žít. První pomoc fakt neumím a tak jsem začal uvažovat. Blízko je busák, tam by mohl někdo bejt a rozběh se tam. Uvidím tam nějakou holku a zamířím k ní. Nevím, proč přede mnou začne zdrhat a tak na ní zařvu, ať zastaví.

Pavlína
Zvednu se z lavičky a chystám se vzít do zaječích. Kluk na mě zařve, ať stojím. Řeknu si, že je lepší být zabitá do břicha, než do zad a zastavím se. Přijde až ke mně a zeptá se mě, jestli umím první pomoc. Přikývnu a světýlko naděje, ukryté hluboko ve mně, se začíná zvětšovat. Kluk mě chytí za ruku a rozběhne se do parku. Nemluví na mě a já mám co dělat, abych mu stačila. Běžíme dlouho. Najednou se zastaví. Podívám se na něj a světýlko se zmenšuje. Ukáže pohledem před sebe. Kouknu se tam. V krvi tam leží nějaká holka. Přikleknu k ní a stěží nahmatám puls.
"Volals sanitku?" zeptám se kluka.
"Ne. Asi nemám mobil", odpoví a začne prohledávat kapsy. Hodím mu svůj a začnu vymýšlet nejlepší řešení. Sáhnu do baťohu. Mám tam obvaz, kvůli tréninku. Opatrně roztrhnu tričko kolem rány na zádech. Je to zlé. Zdá se, že ztratila spoustu krve. Je téměř zázrak, že ještě žije. Opatrně začnu přikládat obvaz. Po chvilce se zdá, že krvácení přestalo. Nevím, jestli je to tím, že je to dobře zavázaný, nebo tím, že už nemá žádnou krev. Vstanu.
"Co je?", zeptá se mě kluk.
"Asi jsem zastavila krvácení, teď už můžem jen čekat ".
Čas se tak neuvěřitelně vleče.
"Kde je sakra ta sanitka?" zeptáme se jeden druhýho téměř ve stejnou chvíli. Chabě se usměju. Konečně uslyšíme houkání sanitky. Kluk vyběhne z parku a za chvilku se vrací i se saniťákama. Naloží holčinu do sanitky a nařídí nám, ať tam počkáme na policii. Přikývnu a sednu si na lavičku. Bůhvíproč se najednou rozbulím, jak malá holka. Kluk si ke mně přisedne a obejme mě.
"Promiň, já nevím, co to do mě vjelo. Nevím, proč brečím", začnu se mu po chvilce omlouvat.
"V pohodě. Chápu to. Je toho na tebe dneska asi moc, co? Mimochodem, jmenuju se Marek", usměje se. A já jen přikývnu. Najednou uslyším prasknout větev.
"Co to?" zeptám se. Uslyším výstřel z pistole a Marek se skácí k zemi. Zvednu oči. Tam stojí nějakej chlap a míří pistolí, kterou zabil Marka, přímo na mě.

O deset let později
XXX
Baví mě pozorovat osudy lidí. Sedím v parku. Támhleta blondýna by mohla být zajímavý objekt. Kráčí parkem se sklopenou hlavou, v ruce nese kytici a vede malé děcko. Projde kolem mě a dojde až ke dvěma hrobům. Stalo se to asi před deseti lety, tu noc tu zemřeli dva nevinní lidé, kteří chtěli pomoct. Položí na hroby kytici a mlčky pokračuje ve své cestě.


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Pawja aneb AfroGirl Pawja aneb AfroGirl | Web | 22. července 2009 v 21:11 | Reagovat

Tvoje povídky jsou strašně zvláštní. Ale vůbec ne špatným způsobem. Je to moc zajímavý jak píšeš. A obě tvoje povídky se mi moc líbily. Očekávám něco dalšího ;) :)

2 Minnie Minnie | Web | 22. července 2009 v 21:14 | Reagovat

Je to moc pěkný...člověka to donutí zamyslet se..

3 Hope Hope | E-mail | Web | 22. července 2009 v 21:22 | Reagovat

Fakt díky. Teďka mám rozepsanou jednu povídku na pokračování. Ale je úplně jiná, než tyhle dvě. Taková trošku do fantasy. Brzo přidám, až napíšu pár kapitol ;-)

4 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:11 | Reagovat

Moment. Já to zase nechápu. Ale moc se mi to líbí... Nemůžeš mi to vysvětlit?

5 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:17 | Reagovat

[4]: Můžu, ráda... O deset let později to píše úplně jinej cizí starej chlap. Ta dospělá žana s malým dítětem je Katka, t kterou ti dva zachraňovali... No a Pavlína  aMerek tam mají hrob... Sanitka odjela a když se tam pro ně policisté vrátili, našli pouze jejich mrtvoly...

6 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:23 | Reagovat

Aha... To je dobrý ty jo :) Dík:-)

7 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:29 | Reagovat

[6]: NZ...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama