Osudná chyba

26. července 2009 v 12:35 | Hope |  Jednorázovky
Něco málo o týhle povídce už tu řečený bylo. Že sme si se sestrou daly témata a pak si jedno vybraly a psaly. Teda psaly... Sestra vůbec nezačla a já napsala dva odstavce. Ale vybrala jsem si téma Osudná chyba. Zase to původně mělo dopadnout jinak. Ale teď, kdyxž jsem se koukala do svých rozepsaných povídek a četla si jí, tak mě napadlo něco jinýho a pak mě to napadlo ještě jinak... No a to je tenkonečnej výsledek, co tu je. Nevím, kam bych povídku zařadila. Má v sobě fantasy prvky, ale když to berete z druhý strany je trošinku strašidelná. Kdo nečetl Klíč k určování kouzelných tvorů ve světě kolem nás - Arthur Spiderwick od Tonyho DiTerlizzi a Holly Blackový, možná by si ho měl prolistovat. Jen aby pochopil...



Byla jednou jedna příhoda, a ta mi změnila celý život. Nyní, když je můj život nejspíš brzy skončí, chci poslat svůj příběh dál. Vše to v podstatě začalo, když jsem nastoupila na střední školu. Původně jsem šla na gympl, protože to chtěli moji rodiče, ale když zjistili, že mi to tam opravdu nejde, jak jsem je varovala, tak mi dovolili přestoupit na mou vysněnou výtvarku. Tam bylo krásně. Hned jsem si se spolužákama padla do oka, přestože jsem tam nastoupila o tři měsíce déle, než oni.
Vážně jsem to tam milovala… Všechny hodiny mě bavily, všechny domácí úkoly jsem plnila, vždycky dávala pozor a k tomu ke všemu jsem se stíhala kamarádit se všema mýma spolužákama a báječně si s nima rozumět… Ptáte se asi, kdy se to pokazilo, že? Protože štěstí není nikdy věčné, tak ani já jsem nebyla šťastná moc dlouho.
Stalo se to na školním výletě prváku. Jeli jsme pobývat do chatové osady na samotě u lesa. Měli jsme tam čerpat energii a nápady. Byli jsme tam týden. Každý den v deset začala "škola", která probíhala tak, že sme se sešli v hale, profesorka nám řekla, co máme ten den dělat. Jako třeba: Jít do lesa a kreslit tužkou stromy. Nebo: Jít na kopec a kreslit oleje mraků. Občas tam za náma profesorka přišla, aby zkontrolovala, jestli jsme na živu, ale spíš, jestli někdo nechce poradit. V poledne sme chodili na obědy, které byly báječné. Taky sme si dost zaplatili. Odpoledne jsme dokreslovali práce z rána, nebo si dělali, co jsme chtěli. Večery byly teplé a my nechtěli spát, tak jsme každý den dělali večer ohýnek. Zpívalo se, hrálo se, taky došlo na flašku… Prostě normální výlet prváků.
A pak přišel pátek, třetí den. Ten den jsme měli kreslit les. Ráno jsem se procházela po lese a hledala vhodné místo. Našla jsem krásnou mýtinku na kopci. Kousek dál si říčka s dřevěným mostkem tiše šeptal něco po sebe a já jsem věděla, že jsme to našla. Zhruba jsem si načrtla tvar mýtiny a největších stromů. Slabě jsem udělala břehy říčky a most. Najednou jsme něco uslyšela a mým tělem projel záchvěv hrůzy. Po chvíli my došlo, že mi jen vibruje mobil v kapse, že už je čas na oběd. Zasmála jsem se sama sobě, sklidila svoje potřeby a šla se najíst.
Po obědě chtěli mí spolužáci vidět, co jsem nakreslila. Říkala jsem jim, že mám jen hrubý skici, ale oni nepřestávali. Tak jsem to rozložila. Ale vůbec to nevypadalo tak, jak jsem nakreslila. Vlastně nákresy mýtinky, stromů a řeky s mostem seděly. Ale před řekou bylo tělo. Totiž, ne přímo před řekou. Vznášelo se ve vzduchu, jako by ho někdo držel. Dalo se to poznat jen stěží, ale bylo to tělo zvířete. Výraz tělo se většinou používá v případě, že mluvíme o mrtvole. To vím. Proto jsme ho použila. A jak to můžu vědět? Hlava zvířete byla totiž načrtnutá o pár metrů dál.
Spolužáci byli dost vyděšení a ptali se mě, co to má jako znamenat. Řekla jsem jim, že jsem asi blbě nakreslila nějaký keř, nebo něco takového. Koukali dost nevěřícně, ale pak přikývli, jako že asi jo. Jenže před tou říčkou žádné keře, nebo něco takového, nebyly. Vygumovala jsem to a šla ten obraz dokončit. Trošku jsem se bála vejít na mýtinku, ale vešla jsem. Nic tam nebylo. Ani keře.
Ponořila jsem se do kreslení. Už padala tma, když jsem obraz dokončila. Rozhlídla jsem se kolem. Vedle mě v trávě ležel zvláštní kulatý kámen s dírkou uprostřed. Zamyšleně jsem ho vzala do ruky. Nenapadlo mě udělat nic jiného, než se do dírky kouknout. Spatřila jsem srnku. Pomalu si vykračovala a směřovala k vodě. Napít se. Odložila jsem moje improvizované kukátko. Srnka tam byla. Už byla skoro u vody. Smočila si čumáček a pak začala pít. Bylo to krásný. Fascinovaně jsem na ní zírala s otevřenou pusou. Náhle zvedla hlavu a zastříhala ušima. Zase jsem přiložila kukátko k oku. Jen nesmírný šok mi zabránil nevykřiknout. Z vody se plazila obrovská ruka a dva velké balvany se začaly hýbat. S hrůzou sem koukala, co se bude dít. Ukázalo se, že první kámen není kámen. Místo něj, se vynořila ohromná hlava jakéhosi zvířete. Okolí naplnil hnilobný pach. To zvíře mělo hlavu pokrytou chlupy a rostli mu na ní mech a řasy. Tvor zamrkal očima. A pak se vynořil úplně. Ten skok byl neuvěřitelný. Srnka neměla šanci. Tvor jí sevřel svojí ohromnou tlapou s čtyřmi dlouhými prsty a jedním plynulým pohybem hlavy jí zlomil vaz a urval hlavu. Zůstala ležet trochu dál. Tvor držel srnčino mrtvé tělo ve vzduchu pomalu ho žvýkal. A já konečně našla sílu. Zaječela jsem. To stvoření zvedlo hlavu a upřelo na mě svoje malá, tupá očka. Obrátila jsem se a dala se na útěk. Klopýtala jsem přes kameny a kořeny. Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitla u chatiček.
Vrazila jsem do svojí chatičky. Nikdo tam nebyl. Hodila jsem věci na zem a doklopýtala jsem k umyvadlu a opláchla si obličej. Zvedla jsem hlavu a koukla jsem se do zrcadla. Byla jsem neuvěřitelně bledá. Skoro zelená. Pomalu jsem se otočila a došla ke svým věcem. Zvedla jsem skicák a dala ho na postel. Pod ním byl vzhůru nohama můj dokončený obraz. Sehnula jsem se a pomalu ho obrátila. Málem jsem se rozječela znova, ale včas jsem se zarazila. Nechtěla jsem, aby dovnitř vtrhli mí spolužáci. Na obraze byla ona nešťastná lesní mýtina s říčkou a mostem. A byla tam srnka. Ve vzduchu. Z jejího těla kapala krev a v jejích očích nebyla žádná stopa života. Na něco jsem stoupla. Koukla jsem se dolů. Byl tam ten prokletý kámen. Koukla jsem se jím na obraz. Věděla jsem to. Nevím jak, ale věděla jsem, co uvidím. Srnka už nevisela ve vzduchu jen tak. Za zadní nohy jí držela ta stvůra a ukusovala jí kusy masa.
Teď jsem v druháku. Tedy byla bych, kdybych zůstala ve škole. A vím, že tu nebudu moc dlouho. Jak? Včera jsem se odhodlala nakreslit další obraz. Vlastně to měl být autoportrét. Nebyl. Ráno mě něco přinutilo nastavit si zrcadlo a nakreslit se v posteli. Za chvíli jsem měla hotovo. Na obraze byl noční stolek a na něm mísa ovoce. Na podlaze bylo jablko, ze kterého byl ukousnut jeden kus. Na digitálních hodinách na stolku bylo 21:00. Na kalendáři byl tento týden. A v posteli? V posteli bylo moje tělo.
Je 20:46. Mým pokojem něco zavonělo. Nádherná, nepřekonatelná vůně. Koukla jsem se na noční stolek. Mísa s ovocem už tam byla. Navrchu leželo velké, červené jablko. Nechtěla jsem, ale věděla jsem, že je marné vzdorovat. Sebrala jsem jablko z mísy. Prohlížela jsem si ho. V lidském světě nenajdete krásnější. Vím, že můj čas je už tady. Pomalu jsem se zakousla do jablka. Je to moje poslední jídlo v životě, musím si ho vychutnat. Pomalu jsem sousto převalovala v ústech. Chutnalo nadpozemsky. Usmála jsem se. To je můj trest za to, že jsem nahlédla do jejich života, ve kterém my, smrtelníci, nemáme co dělat. Svět se mi začal rozmazávat před očima. Jablko mi vyklouzlo z ruky a spadlo na zem. Sklátila jsem se na postel. Věděla jsem, že to bude dnešek. Včera byl totiž čtvrtek.
Smrt není tak těžká. Život je těžší.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hok Wolker Hok Wolker | Web | 26. července 2009 v 13:41 | Reagovat

wow, moc hezky napsaný, jen mám jednu poznámku:)
Abys jako věděla, že to fakt čtu a přemýšlím nad tím, co čtu...tak máš větu: Když jsem obraz dokončila, už padala tma, když jsem obraz dokončila.  tak se ti tam opakuje, když už byla tma. Jinak moc dobrý

2 Hope Hope | E-mail | Web | 26. července 2009 v 14:42 | Reagovat

Jejda. Dík. Ani sem si toho nevšimla. Du to opravit. Fakt dík za upozornění.:D

3 Minnie Minnie | Web | 26. července 2009 v 16:43 | Reagovat

To s tou srnkou bylo divný, ale ten konec byl moc luxusní.
Nakreslit sebe mrtvou v posteli...bomba! ;o)

4 Hope Hope | E-mail | Web | 26. července 2009 v 16:57 | Reagovat

[3]: Just imagine...

5 E l e r e n s  ~ E l e r e n s ~ | Web | 29. září 2009 v 20:03 | Reagovat

Tyjo, fakt úžasný. Připomíná mi to jednu knížku Úsměv, přichází smrt nebo jak to bylo, ale tohle je stejně lepší. :)

6 Hope Hope | E-mail | Web | 29. září 2009 v 20:43 | Reagovat

[5]: Hm... Uznávám, že jistý podobnosti tam jsou. Ale myslíš to vážně? Se začnu červenat...:) Díky...;-)

7 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 17:59 | Reagovat

Ty jo, to bylo teda pěkně zamotaný... Nevím jestli jsem to pochopila, jenže jak to chápat, že? :-D Konec hezkej, namalovat se mrtvou jo souhlasím, fakt dobrý :-)

8 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:07 | Reagovat

[7]: Klidně se ptej...:D

9 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:21 | Reagovat

Já nevím no, prostě fantasy, jak to chápat :-D Celkově prostě, ale myslím, že to se prostě nedá vysvětlit :-)

10 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:28 | Reagovat

[9]: Mno... Kdyžtak to pod mostem byl trol, když už nic jinýho... ;-) konkrétně trol říční...

11 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:30 | Reagovat

Cože :-D Trol říční :-D

12 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:40 | Reagovat

[11]: Nesměj se... Já miluju fantasy... A opravdu doporučuju si přečíst Klíč k určování kouzelných tvorů ve světě kolem nás - Arthur Spiderwick od Tonyho DiTerlizzi a Holly Blackový... je to skvělá knížka a spoustu věcí pochopíš... ;-)

13 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:43 | Reagovat

Nevím, to mě moc nebere :-D Jako třeba všecko jo, ale ti tvoři to už zas jako ne. Ale duchařský příběhy, to zas jo :-)

14 Hope Hope | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 18:46 | Reagovat

[13]: To já zas spíš zvířátka ;-) Plánuju napsat povídky an každý zajímavý zvíře... Ale neděs se... Je to zatím v tak daleký budoucnosti, že na to ani nevidím...:D

15 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:48 | Reagovat

:-) Tak hlavně že se to líbí tobě :-)

16 Petra Petra | Web | 5. listopadu 2009 v 18:49 | Reagovat

Nic, já už musím jít, proseděla jsem tady celej den... Jestli máš icq, písni mi ho na blog :-) Ahoj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama